Den 3. - Valetta - po stopách Maltézských rytířů

Mým dnešním cílem je nejmenší hlavní město Evropské unie - Valletta. Centrum města, kde se nachází mnoho památek, je ze 16.století a bylo vybudováno jako obří pevnost rytíři Maltézského řádu, kde se úspěšně bránili invazi Turků na Maltu. Vlastní jméno město získalo právě po velmistrovi tohoto řádu Jean Parisot de Valette. Cesta do města autobusem mi trvá přibližně hodinu a čtvrt a nějaký čas také zabere shánění vlajky a dalších suvenýrů pro děti, takže má první cesta vede rovnou do restaurace na kávu, něco k pití a oběd. Dávám si nedaleko Velmistrovského paláce ravioli plněné ricottou v tomatové omáčce s kapary a sušenými rajčaty. Chutná to skvěle a já tak mohu nasycen zamířit právě na prohlídku paláce.

Řád Maltézských rytířů vznikl v jedenáctém století v Jeruzalémě, následně své působení přesunul na Kypr, dále pak na Rhodos, až se v roce 1530 dostal ostrov Malta, kde řád působí dodnes. Není nedůležité, že první pobočky řádu vznikaly i v Čechách v Praze na Malé straně. Místní tak při zjištění, že jsem Čech reagují slovy, že znají Prahu a že jsme spojení právě přes tento řád. Ono není divu, vždyť mezi velkopřevory působící v Čechách najdeme jména ze známých šlechtických rodů, jako jsou Schwarzenbergové, Kinští nebo Lobkowiczové. Ve středověku pak jako generální převorové řádu v Čechách působili zástupci dalších významných rodů například Rožmberků či Zajíců. Mimochodem nedaleko Johanitského kostela právě na Malé straně Panny Marie pod řetězem, je moc dobrá kavárna a doporučuji její návštěvu. Já už se však naplno věnuji prohlídce paláce. Procházím chodby, sály i menší místnosti, vše nádherně vyzdobené malbami na stěnách i stropech. Užívám si ten pocit procházet místa, kde se scházeli hrdí a stateční rytíři tohoto řádu, kteří bojovali a umírali od křižáckých výprav, obléhání Evropy Turky až po ochranu obchodních cest Středozemního moře před piráty a korzáry. A díky tomu a možná tak trochu i díky zániku Templářů na počátku 14. století a převzetí části jejich majetku právě Johanity, byl tento řád jedním z nejmocnějších řádů ve středověku.

Z paláce pak procházím uličkami Valetty až k pevnost Fort St.Elmo, kde se nachází válečné muzeum. Znovu tak získám další informace o historii ostrova, včetně válečných úspěchů i proher, které se tu odehrály a to od dob středověku až do vstupu Malty do EU. Jako jeden z mála členů EU sice není v NATO, ale udržuje s ním úzké vztahy, podobně jako Irsko, Kypr nebo Rakousko. Pevnost samotná nabízí, jak se v čase měnila výzbroj, děla i opevnění. Je zde možné zažít atmosféru, kdy zde působila vojenská posádka za druhé světové války, která chránila ostrov zejména před invazí ze Sicílie. Malta hrdinsky zvládla kruté boje od roku, které zde probíhaly od roku 1940 do roku 1942 a i díky odvaze místních obyvatel se tak z malého souostroví stal strategický bod pro další vývoj v průběhu druhé světové války. Odsud pak mé kroky vedou až k místu, kde na malých loďkách pro 6 osob, vzdáleně připomínajících Benátské Gondoly, funguje transfer na druhou stranu přístavu Grand Harbour.

Z kotviště loděk pak pokračuji do další pevnosti Fort St. Angelo. Ta společně s druhou pevností hlídala přístav a znemožnila útočníků bezpečné kotvení. Z hradeb je do bře vidět na všechny směry a společně s množstvím děl na hradbách to byla opravdu účinná ochrana. Pevnost byla během druhé světové války značně poškozena, ale následně byla citlivě zrekonstruována a tak se právem uchází o zápis do Světového dědictví UNESCO. Jelikož každá doba má své hrdiny, ale také zločince, i zde ve Valettě je možné navštívit dům Inkvizitora. Není asi žádným překvapením, že ani zde nebylo tak důležité, zda dotyčný čin spáchal, ale zda se k němu doznal. Samozřejmě nepohodlí v malých celách a následné mučení před inkvizicí neslo své ovoce a objasněnost případů byla téměř 100%. Asi bylo zvláštní, že ve stejném domě v patře si inkvizitor užíval luxusu, zatímco ve sklepení zažívali vězni pravé peklo. No co už, doba byla taková a dnes už se můžeme pouze domnívat, kolik utrpení zdejší zdi pamatují.

Odsud pak přes bránu Notre Dame a kolem celé řady kostelů postavených v různých dobách a v různém stylu přicházím až ke starověkým chrámům Tarxien. Ty jsou o něco málo mladší, než chrámy na sousedním ostrově Gozo, přesto jsou stále starší, než egyptské pyramidy. Bohužel je z důvodu ochrany před erozí nad chrámy postaven ošklivý stan. No zřejmě by to dalších 5000 let bez ochrany nepřežilo. Odsud pokračuji směrem na Hypogeum. Do tohoto třípatrového unikátního podzemního komplexu se stářím téměř 6000 let je nemožné se bez předchozí několika měsíční rezervace dostat a když mi pán u pokladny oznámí, že nejbližší volná prohlídka je 14.července, smutný a zklamaný odcházím. Cestou ulicemi si všímám výrazné výzdoby, která svědčí o proběhlé náboženské oslavně v uplynulých dnech. Nic konkrétního k tomu však nezjišťuji a kolem starého větrného mlýna, které kdysi hráli významnou roli ve zdejším zemědělství se dostávám až na autobusovou zastávku a mířím zpět do hotelu. Vychází to akorát tak abych stihl večeři a finále v hokeji. Dvě třetiny napínají nervy hokejového národa jako tenkou strunu téměř k prasknutí a tančící důchodci nemohou tedy pochopit, co se stalo, že najednou vedle od stolu vyskočím po gólu Davida Pastrňáka ze židle. Druhý gól Davida Kampfa a má rekce na něj mohla způsobit u několika z nich lehkou zástavu srdce, minimálně se jich docela velká část značně vyděšeně a překvapeně dívala mým směrem. Byl mezi nimi i jeden profesor matematiky z Astany, který jako správný fanoušek hokeje pochopil mé nadšení a společně se mnou pak do brzkých ranních hodin oslavoval zlaté medaile. Součástí oslav bylo i pozvání do Kazachstánu, tak třeba mám cíl další cesty. Co bude zítra se v tuto chvíli bojím odhadnout, ale mám před sebou poslední den a tak ho nemohu jen tak promrhat povalováním se na hotelu.