Den 2. - Gozo od západu k východu

Dnes mám v plánu přejít od západního pobřeží sousedního ostrova Gozo na jeho východní pobřeží. Díky strategické pozici hotelu to mám kousek na trajekt, který mne ani ne za necelou půlhodinu dostává do přístavu Mgarr. Cena zpáteční jízdenky vychází přibližně na 120 Kč. Až k mému prvnímu cíli do zátoky Dwejra jede místní autobusová linka, ale jelikož by to bylo s přestupem a trvalo by to skoro hodinu a půl, volím Uber a za 15 Eur vystupuji o 25 minut později na konci světa. Ano, skoro to tak tady vypadá. Silnice zde končí, stojí tu malý kostelík pro poutníky a stará sklárna vypadá, že už dávno nefunguje. Tedy jen díky turistům, kteří sem jezdí na přírodní atrakce, zde ještě provozuje větrem a sluncem ošlehaný bývalý námořník kiosek s občerstvením a stánek se suvenýry ve stylu vietnamské tržnice.

Turisté se sem jezdí potápět k místu, kde dříve stávalo Azurové okno. Bohužel eroze tento vápencový oblouk nahlodala tak, že se celý v roce 2017 zhroutil do moře a Malta tak přišla nejen o významnou atrakci, ale také o pověstmi opředený kus historie. Právě zde totiž údajně mořské panny lákaly námořníky do moře, ale také se zde natáčely filmy jako je Souboj Titánů, Hrabě Monte Cristo, nebo také Hra o trůny. V okolí jsou však mnohé další zajímavosti, jako laguna Inland sea, kam míří do průzračné vody nespočet potápěčů, či samotná zátoka Dwejra. Nad vší tou nádherou ční strážní věž postavená v polovině sedmnáctého století Maltézskými rytíři k ochraně pobřeží. Když stoupám k samotné věži, nemohu nezmínit opět všeude v okolí kvetoucí růžový tymián.

Nechávám již celou tuto přírodní nádheru daleko za zády, překračuji prastarý most a přes ospalá městečka San Lawrenz a Gharb pokračuji až k bazilice Ta'Pinu. Místo opředené mnoha zázraky se stalo poutním místem křesťanů. Jezdí sem i zástupy turistů z celého světa a vyslovují v duchu svá velká i drobná přání v naději, že i je čeká jejich zázrak a přání se jim vyplní. Pravdou je, že jakkoliv nemusíme věřit na zázraky, stavba je to opravdu majestátní a stojí za návštěvu. Navíc venkovní teplota a spalující slunce mne přiměly k tomu, že jsem v příjemné teplotě uvnitř kostela strávil několik minut navíc. Mám však před sebou ještě mnoho míst k navštívení a také pěknou řádku kilometrů, tak není důvod více meškat.

Cestou k Citadele procházím kolem aquaduktu. Jak později zjišťuji, tak ačkoliv trochu vypadá, že pamatuje dobu Římanů, ve skutečnosti se o jeho stavbu zasloužili až ve čtyřicátých letech devátenáctého století Britové. No, moc jim z toho do současné doby nezbylo. Řekl bych, že většina turistů toto místo mine téměř bez povšimnutí. Beru to jako lehké zpestření cesty v jinak trochu nudném vnitrozemí ostrova a už se blížím ke středověkému opevnění ve městě Victoria s názvem Citadela. Podle vykopávek bylo místo osídleno již v době bronzové a v antice zde stávala akropole. Ve středověku byla pak na místě vybudována pevnost, která měla místní obyvatele chránit v době ohrožení. V průběhu staletí pak docházelo z rozšiřování hradeb, které byly osázeny děly. Už z dálky působodí Citadela majestátně. Když pak procházím úzkými uličkami a dostávám se až na hradby, pochopím, proč bylo toto místo tak důležité a strategicky význemné. Je zde totiž vidět téměř na celý ostrov a zároveň je možné pozorovat moře, zda se například neblíží invaze z nedaleké Sicílie. Kochám se výhledy do okolní krajiny a pobaveně sleduji, jak v silném větru turistky bojují s nevhodně zvoleným oblečením. Na jedné z teras pak poobědvám místní zeleninovou polévku zahuštěnou čerstvým sýrem (v podstatě taková minestrone s ricottou). Posilněn dobrou kávou pak mířím dále k prastarým chrámům Ggantija.

Nebylo by to Gozo, abych i tentokrát cestou nenarazil na něco, co jsem neměl v plánu a i tak mne to zaujalo a zůstane v paměti. Tentokrát je to pěkně zrekontruovaný větrný mlýn, uvnitř kterého je dokonce vlastivědné muzeum. To už ale přicházím k hlavnímu cíli dnešního putování prehistorickým chrámům Ggantija. Podle všeho se jedná o chrámy staré přibližně 5600 let a patří tak k nestarším chrámům na světě. Dokonce jsou starší než pyramidy v Gíze a Sakaře. Úplně si představuji, jak zde probíhaly v dávných dobách rituální obřady pro bohatší úrodu, lepší počasí, vítězství v bitvách apod. Jak rituály vypadaly a zda při nich byla například prolita i lidská krev, to už se asi dnes úplně nedozvíme, přesto je to více než pravděpodobné.

Je přesně 14:20 a tak si ke svému putování do sluchátek pouštím přímý přenos semifinále ČR - Švédsko. V tu chvíli ještě netuším, kolik zábavy si díky tomu užiji. Vyrážím směr Tal-Mixta Cave. Už při vyrovnávacím gólu Kubalíka na 1:1 jsem měl co dělat, abych radostí nevyděsil ospalé městečko z odpolední siesty. Takové štestí však již neměl při druhém našem gólu Davida Kampfa na 2:2 majitel koně, který mne zrovna míjel. Když jsem do ticha propukl v jásot, on i jeho kůň doslova nadskočili, tak měl co dělat, aby ho uklidnil. Já se zatím dostal až na pobřeží a náročným terénem šplnám až do jeskyně, která musela být určitě útočištěm pirátů a údajně je zde někdo v okolí dosud ukrytý jejich poklad. To však Kaše dává gól na 3:2 a v zápětí Nečas zvyšuje na 4:2. Můj jásot v jeskyni nejdříve vyděsí a pak pobaví skupinu polských turistů, kterým se snažím vysvětlit, že nejsem blázen, ale že hrajeme se Švédy o medaile. Když pak už na prašné cestě z jeskyně projevím svou radost u pátého gólu Kubalíka a poláci v dodávce jedou zrovna kolem, zatroubí na pozdrav a možná i sdílenou oslavu se mnou. Během pauzy před třetí třetinou upravuji ještě částečně itinerář mé trasy a přidávám tam další cíle. Jedním z nich je kostel Svatého Petra a Pavla v městečku In-Nadur. To už však probíhá poslední třetina a Sedlák zvyšuje na 6:3. Vyskočím radostí z kostelní lavice, výbuch radosti naštěstí zvládnu utlumit, ale i tak vidím zlostné pohledy místních babiček, kterém sem zašly na odpolední rozjímaní. Raději tedy opouštím kostel a druhý Sedlákův gól na 7:3 už oslavím na nádherné vyhlídce, kde má radost pouze rozštěká nějakého psa, kterého zde venčí jeho nic netušící majitel. Vydám se polní cestou dolů k pobřeží a třetí Sedlákův gól už si užiji naplno v domění, že mne nikdo nevidí a ani neslyší. Omyl byl pravdou a kousek za sebou vidím trojici turistů, jak si na mne ukazují a smějí se. Co na tom, že gól nakonec nebyl uznán. O takovém zápase se bude ještě dlouho mluvit a možná i na ostrově Gozo budou lidé vyprávět, že tu šel nějaký šílenec a každou chvíli zařval do ticha s rukama nad hlavou góóóól.

V dalším kostele cestou probíhá zrovna svatba a tak jen nakouknu dovnitř a pokračuji k místu s názvem Fougasse. A nejdná se o francouzské pečivo, ale o promyšlenou zbraň hromadného ničení. Do několik metrů hluboké jámy vykopané pod úhlem 45 stupňů je nejříve vložen střelný prach a ten je pak zasypán kamením. Střený prach pak výbuchem kamení vyhodí směrem na útočníky. No raději bych nechtěl vidět, jak to vypadalo v reálném boji. Kousek dál jsou pak ve skalách na pobřeží vyhloubeny malé mělké bazénky. Tímto zůsobem zdejší obyvatelé získávali a dost možná ještě získávají sůl. Po pobřeží se dostanu až pod pevnost vysoko na skále nade mnou s názvem Fort Chambrai. Ta je však v součastnosti přestavěna na rezidenci a patří soukromému vlastníkovi. Dovnitř se tím pádem nedostanu. Obcházím pevnost alespoň kolem dokola a pak už se vracím dolů zpět do přístavu, kde má dnešní cesta napříč ostrovem Gozo započala. Mám za sebou 28km úžasných zážitků z nádherných památek, majestátních kostelů i okouzlující přírody. Na trajektu zpět na hotel pak v hlavě chystám plány na zítra. Nejspíš se vydám navštívit hlavní město Valletu.